Dlouho jsem přemýšlel o tom, že při dopravě ve městě přestanu využívat služeb městské hromadné dopravy. Minulý rok jsem tak také učinil, dominantně jsem začal osedlávat svého cyklistického oře. Možná právě proto, že návyků a stereotypů se člověk špatně zbavuje, "nabil" jsem si ještě kredit na Plzeňskou kartu, to kdybych urgentně chtěl jet někam tramvají aj. Letos jsem se posunul ještě o kousek dále, jednak jsem si na účet Plzeňské karty nedal ani floka, ale předdevším jsem se rozhodl, že do školy - práce budu chodit pěšky tam...i zpět.
Rád chodím, když jsem kdysi četl knihu Milana Machovce o Josefu Dobrovském, ještě v dobách, kdy počítač měl podobu žluté neforemné krabice IQ 151, udivovalo mě, kolik toho ten člověk stihnul. jezdil drožkou, chodil pěšky, výpisky z literatury si dělal inkoustem na kartičky. Večer byla tma. Nyní v dobách nanosekund, mobilů, internetu, sociálních sítí a jiných vymožeností se divím ještě více.
Zdá se, že díky všem vymoženostem toho vidíme více, otázka je, zda li se v těch bezbřehých a nespoutaných atacích netopíme. To, že toho vidíme hodně, ještě totiž neznamená, že vůbec něco vidíme. Hodně věcí se stává na našich životních cestách kulisou, pouhým vjemem, který se nestává dojmem. Dennodenně nás zasahuje šílené množství šípů, leč bolest necítíme, ranky nevnímáme, necítíme je, jako kdyby nebyly. Ale ony jsou, jen nám je to fuk. Nemáme čas.
Jdu li, zdá se mi, že více přemýšlím. Jedu li autem, soustředím se na provoz, abych neudělal chybu, to samé na kole, jezdil li jsem v MHD, pozoroval jsem lidi, poslouchal jsem, co si povídají a bavil jsem se čtením všeho, co číst šlo, doba dospěla tak daleko, že z madla na uchopení se stal také textový prostor- pro reklamy. Samé rozptýlení.
Zjistil jsem, že jdu li pěšky, všímám si mnoha detailů na cestě, které si dokážu spojovat s roztodivnými příběhy a souvislostmi, zjistil jsem, že obyčejná cesta mi nabízí skrytý půvab palety vlastního já. Moje cesta do školy se stává mým mikrosvětem, kterému chci porozumět. Zjistil jsem, že v mnoha věcech, které po cestě míjím je ukryta symboličnost. Věci nejsou samotnými věcmi, ale jsou to znaky a odrazy i čehosi jiného. Je to jako s básní. Moje obyčejná cesta se mi stala básní, zajímavým příběhem, kterému chci přijít na kloub.
A proč o tom píšu? No právě proto, že o této každodenní cestě si chci psát, ne každodenně, občas, čímžto otevírám nový šuplíček cesta tam a zpět. Budiž toto první příspěvek
Zobrazit místo Cesta tam a zpět na větší mapě
Žádné komentáře:
Okomentovat