Čím jsem starší, tím více miluji podzim. Pokud zrovna neprší celý den a venku není nepříjemná čvachta, rád vycházím na procházky. Mám rád podzimní sluneční světlo, je měkké a příjemné, hlavně pro fotografování. Nejraději se toulám tam, kde nepotkávám mnoho lidí, nejlépe vůbec žádné. Mám rád klid samoty. Český les takových zákoutí nabízí mnoho, je to opuštěný kraj se zvláštní atmosférou, hlavně při hranicích, kde kdysi stávaly německé vesnice, dnes po nich zbyly jen torza, mlčenlivé romantické kulisy, mezi zbořeništi člověk hledá radost a smutky obyvatel, kteří odtud byli po válce vyhnáni, Dodnes patrná práce při zvelebování tohoto kraje pomalu zarůstá vousem času. Vždycky se na těchto místech ptám sám sebe, zda li je dobře, že odtud lidé odešli. A dodnes nemám jednoznačně uspokojivou odpověď. Odchodem místního německého obyvatelstva se spáchala křivda na kulturní tváři krajiny, která tu byla budována po staletí, mlýny doklapaly a z kostelního vyzvánění zbyl pouze sotva slyšitelný umíráček zániku, děti si zde nehrají, mlynáři nemelou. Na straně druhé je tu panenský klid, těžko by se zdejší sídla ubránila trendu silnic, automobilů, parkovišť, plotů kolem pozemků.
