středa 23. září 2009

PF ZČU - ať žije korupce


http://www.lidovky.cz/skandal-na-plzenskych-pravech-graduje-chybi-35-dizertaci-pj0-/ln_domov.asp?c=A090922_211541_ln_domov_mev 

Jak má mít člověk důvěru v právo a právní stát. Jak má mít důvěru k nastupující nové generaci těch, kteří by měli rozhodovat o tom, co je dle práva a co podle něj není. Sám dobře vím, že na právnickou fakultu v Plzni byli přijímáni někteří moji bývalí studenti, kteří si ještě v maturitním ročníku pletli politickou levici a pravici, pro něž byl Hitler vítězem druhé světové války ap. Vůbec nepochybuji o tom, že tito jedinci se na školu dostali pouze díky vlivným konexím. Co si totiž myslet o studentovi, který již ví, že byl na školu přijat v době, kdy ostatní spolužáci, kteří ve stejném termínu dělali přijímací řízení, ještě rozhodnutí neznali, jelikož nebylo zveřejněno.  Na této škole za podivných okolností vystudovalo mnoho " elitních" a prominentních osob. Zajímalo by mě jak, když je v daném ročníku nikdo ani nezaregistroval. Kdysi se říkalo: " Každá kráva, dělá práva..," platí to doposud, jen těmi voly, kteří na toto doplatí, budeme my, všichni, celá naše společnost.
Jestliže škola, která má učit právu, zároveň dokazatelně kontinuálně vyučuje virtuální semináře ze společenské korupce, nejde očekávat nic jiného. Ke smůle nás všech, ale to poznáme až později, až nás budoiu soudit soudci, kteří se budou domnívat, že komunista Hitler vyhrál válku.

úterý 22. září 2009

Přechod pro chodce- lakmusový papírek slušnosti


    Cestou do školy přecházím několik přechodů pro chodce. Některé jsou obslouženy semaforem, jiné pouze namalovanou  zebrou na vozovce a značkou, která upozorňuje řidiče, že zde je místo pro přecházení pěších. Přechody pro chodce jsou lakmusovým papírkem našeho chování. Svítí- li zelený panáček a řidič je zastaven červenou stopkou na semaforu, vše funguje, jak má, řidič zastaví, chodci přejdou. Běda, když semafor na vozovce chybí.
    Když byly děti malé a vodil jsem je do školky ještě za ruku, hráli jsme hru na pitomce. Počítali jsme, kolika řidičům jsme naprosto lhostejní, kolik řidičů nezastaví, před přechodem nepřibrzdí.Kolika řidičům je zákon lhostejný a ohleduplnost ještě více. Skóre bylo většinou hodně mrzuté průměrně tak 10- 12   bezohledných pitomců k jednomu řidiči slušnému. Bohužel musím konstatovat, že skóre se časem nemění. Možná právě proto, že  již nedržím za ruku malé děti, napočítal jsem dnes  ráno 15 řidičů, kterým jsem byl na označeném přechodu pro chodce naprosto lhostejný. Nezastavil nikdo, přešel jsem v momentě, kdy proud aut byl na předchozím přechodu zadržen semaforem, takto vzniklé skuliny jsem mohl využít, teď teprve, když represe červeného světla řidiče zastavila, mohl jsem přejít.
 
Zákon č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých
zákonů  v § 5 řidičům říká:


Řidič je povinen
 
  • dbát zvýšené opatrnosti zejména vůči dětem
  • umožnit chodci, který je na přechodu pro chodce nebo jej zřejmě hodlá použít, nerušené a bezpečné přejití vozovky; proto se musí řidič takového vozidla přibližovat k přechodu pro chodce takovou rychlostí, aby mohl zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, a pokud je to nutné, je povinen před přechodem pro chodce zastavit vozidlo.
    K čemu jsou nám zákony, když nectíme elementární pravidla slušnosti.Stačí přejet hranice směrem západním, abychom si uvědomili, že se věci mohou dít i jinak. Slušnost zde není důsledkem výhrůžně svítící červené barvy na semaforu, slušnost se zde ctí jako něco naprosto přirozeného. O prázdninách jsem projížděl Německem a Rakouskem, až na malé výjimky nemělo smysl hru na pitomce hrát, jelikož zastavilo každé přijíždějící auto. Asi jsou němečtí a rakouští řidiči jinak vychovaní. Zřejmě se tito řidiči řídí zdravým rozumem, který upřednostňuje ohleduplnost před nabubřelým ignorantsvím. Až naši řidiči dostanou lepší formu, dám vědět. Do té doby budu hrát na přechodech společenskou hru na pitomce, hru s trpělivým čekáním na naši společenskou prohru.

čtvrtek 17. září 2009

O cestě

    Dlouho jsem přemýšlel o tom, že při dopravě ve městě přestanu využívat služeb městské hromadné dopravy. Minulý rok jsem tak také učinil, dominantně jsem začal osedlávat svého cyklistického oře. Možná právě proto, že návyků a stereotypů se člověk špatně zbavuje, "nabil" jsem si ještě kredit na Plzeňskou kartu, to kdybych urgentně chtěl jet někam tramvají aj. Letos jsem se posunul ještě o kousek dále, jednak jsem si na účet Plzeňské karty nedal ani floka, ale předdevším jsem se rozhodl, že do školy - práce  budu chodit pěšky tam...i zpět.
   Rád chodím, když jsem kdysi četl knihu Milana Machovce o Josefu Dobrovském, ještě v dobách,  kdy počítač měl podobu žluté neforemné krabice IQ 151, udivovalo mě, kolik toho ten člověk stihnul. jezdil drožkou, chodil pěšky, výpisky z literatury si dělal inkoustem na kartičky. Večer byla tma. Nyní v dobách nanosekund, mobilů, internetu, sociálních sítí a jiných vymožeností se divím ještě více.
   Zdá se, že díky všem vymoženostem toho vidíme více, otázka je, zda li se v těch bezbřehých a nespoutaných atacích netopíme. To, že toho vidíme hodně, ještě totiž neznamená, že vůbec něco vidíme.  Hodně věcí se stává na našich životních cestách kulisou, pouhým vjemem, který se nestává dojmem.  Dennodenně nás zasahuje šílené množství šípů, leč bolest necítíme, ranky nevnímáme, necítíme je, jako kdyby nebyly. Ale ony jsou, jen nám je to fuk. Nemáme čas.

   Jdu li, zdá se mi, že více přemýšlím. Jedu li autem, soustředím se na provoz, abych neudělal chybu, to samé na kole, jezdil li jsem v MHD, pozoroval jsem lidi, poslouchal jsem, co si povídají a bavil jsem se čtením všeho, co číst šlo, doba dospěla tak daleko, že z madla na uchopení se stal také textový prostor- pro reklamy. Samé rozptýlení.
   Zjistil jsem, že jdu li pěšky, všímám si mnoha detailů na cestě, které si dokážu spojovat s roztodivnými příběhy a souvislostmi, zjistil jsem, že obyčejná cesta mi nabízí skrytý půvab palety vlastního já. Moje cesta do školy se stává mým mikrosvětem, kterému chci porozumět. Zjistil jsem, že v mnoha věcech, které po cestě míjím je ukryta symboličnost. Věci nejsou samotnými věcmi, ale jsou to znaky a odrazy i čehosi jiného. Je to jako s básní. Moje obyčejná cesta se mi stala básní, zajímavým příběhem, kterému chci přijít na kloub.
   A proč o tom píšu? No právě proto, že o této každodenní cestě si chci psát, ne každodenně, občas, čímžto otevírám nový šuplíček cesta tam a zpět. Budiž toto první příspěvek

Zobrazit místo Cesta tam a zpět na větší mapě

středa 16. září 2009

Bílej kůň, žlutej drak

Lan Pham Thi: Bílej kůň, žlutej drak
Lan Pham Thi, jejíž jméno znamená vietnamsky orchidej a v Čechách jí říkají Lenka, dnes studuje univerzitu v Malajsii. Je jí 19 let asi tolik jako Giang, mé bývalé studentce, se kterou jsem společně s jeníjm bratrem Haiem a Martinem- kameramanem, cestoval o prázdninách 5 týdnů po Vietnamu. Mohl jsem nahlédnout pod pokličku vietnamského světa nejen u nás, ale i ve Vietnamu samotném. Nechci ale psát o prázdninových zážitcích, ani o našich rozhovorech s Giang, chci napsat něco o knize, kterou jsem si dnes ve 14 hodin koupil a v 16:30 dočetl.  Dvěma slovy- je skvělá. Už samotné Intro leccos napovídá:
Jsem Češka.
Narodila jsem se tady. A nejspíš tu i umřu.
Z češtiny jsem měla vždycky jedničku.
Šla mi.
I česká literatura.
A měkký a tvrdý i.
A sedm pádů.
Rod mužský, ženský a střední.
Pán, hrad, žena, kost, město, moře.
Nikdy jsem s češtinou neměla problémy. Kuře, stavení.
I když naši mluví doma jinak.
I když mě víc bavila matika a chemie.
I když mám   šikmý oči a ti náckové, co se vynořili ze tmy pár metrů před náma, se tak vyzývavě šklebí.
I když se můj bratranec Tot ke mně bojácně tiskne: " No la ai ?"
K čemu mi je dobrá známka z češtiny a místo narození.
Sokolov?
Jsem Vietnamka.
Pro všechny.
Navždy.
Předseda, soudce.
    Akorát jsem si ve Vietnamu říkal, že je zvláštní, že vietnamská komunita u nás je poměrně dobře adaptovaná, ale zatím jsem neslyšel, že by se kromě vlastních oslav nějak kulturně projevovala. Zřejmě bude tato kniha jednou z prvních vlaštovek.
    Typická postmoderní kniha. Na počátku každé kapitolky je část vietnamského mýtu o bohyni vodních lagun Po Nagar, příběh této legendy dávného věku koresponduje symbolicky s hlavní dějovou linií, která je tvořena příběhem mladé vietnamské dívky, který se odehrává na veliice úsporné časové ploše.
Knize není co vytknout, má bezvadnou typografickou úpravu. Popisuje kratičký čas v životě hlavní hrdinky, v němž se prolínají světy české a vietnamské. Stejně tak jako se tyto světy prolínají i jazykově





rozhovor s autorkou


O skepsi- Otázky Václava Moravce ČT 15. 9. 2009

Včera večer jsem chtěl udělat dobrý občanský skutek a zajímal jsem se o věci veřejné, které hýbou naší politickou scénou. Tušil jsem, že pohlédnu li na Otázky Václava Moravce, jednoaktovou frašku v hlavních rolích s plemennými hřebci našich politických hřebčínů, dopustím se k sobě masochistického aktu, ze kterého se budu delší dobu vzpamatovávat. Představy se naplnily.
   Když se splaší koně, vezme na ně vozka bič. I když je má rád, musí tak udělat, jinak by to ohrozilo vozkův náklad a vozku samotného, koně samozřejmě nevyjímaje. Naše politická scéna je tažena podivným spřežením, dva hřebci jsou dominantní, jaden modrák, druhý oranžovák, jeden Jirka, jeden Mirek, jeden táhne doleva, druhý doprava, ani jednomu nedochází, že vůz by měl jet především bezpečně vpřed. Vedou mezi sebou zápas o dominanci, více je nezajímá, jsou zaujati sebou samými.  Mezi těmito hřebci se zmítají tu více tam či onam slabší nedominantní hřebečkové.
   Vozík se kymácí ze strany na stranu, hrozí překocení.Co má nebohý vozka dělat? Tak asi předně by měl včas použít bič, nepomůže li, nutno koně odpřáhnout, pořádně koníkům ve stáji vykydat a zavřít každého do vlastního boxu. Jestliže ani toto nepomůže ke zklidnění, může koníky pustit na louku, ať si divočí, jen když nebudou dělat škodu. Myslím, že je nejvyšší čas na to, abychom Jirku s Mirkem pustili k na louku a obrazně řečeno k vodě. Ať si dovádí. Případně je potřeba, abychom šli hledat urychleně biče a vidle.
   Na počátku našeho přrdsednictví EU jsem si s nadsázkou říkal, zda li se nám, potomkům Josefa Švejka a otce Kondelíka, povede EU rozložit. Myslím, že na sebe můžeme být hrdí.
Svého vlivu na chod EU jsme se dobrovolně vzdali. Přijetí Lisabonské smlouvy brání umanutý ješitný ekolog prezident a několik senátorů ODS, kteří mají stále čas...jelikož ještě je tu Irsko a prezident polský.
Vlastního eurokomisaře nominovaného zatím nemáme. Parlament je hříčkou v rukou bláznů, kteří se státnickými gesty politikaří jako hadráři. Každý ve svém dresu něco pro TUTO zemi, ale nikdo společně s ostatními pro NAŠI zemi. Parlament v pozici rozpuštěného- napuštěného- vypuštěného, povýšeného- poníženého, bude nyní schvalovat rozpočet. Soudím li dle toho, co jsem v pořadu Václava Moravce slyšel a viděl, bude ještě krušno v českých luzích a hájích, povede se zle moravským cérečkám a jejich ogarům, inu politická bída se uhnízdila v našem kraji zřejmě natrvalo.
   Nynější prezident Klaus hovořil kdysi o tom, že kultura je jakousi nepodstatnou třešničkou na dortu fungování naší společnosti, nelze se co divit, že v nabídce našich politických cukráren, které připomínají spíše bufety IV. cenové skupiny, je většinová nabídka pamlsků tvořena nevzhlednými nabubřelými dorty, zakydanými šlehačkou. Dobré nejsou a jíst se také nedají, navíc se po nich člověku dělá špatně. Hlavně hodně šlehačky, je sice umělá, ale je levná a udělá dojem. Dříve se ještě alespoň mazal lidem med kolem huby, připadá mi, že v dnešních politických předvolebních válkách se už šetří i tím medem.
   Inu době chybí glanc.
klik: Kdo neviděl a neslyšel, nechť vstoupí

úterý 15. září 2009

Člověk bez osudu- pondělí 14. 9. 2009 v 22:35 ČT1

Nechápu, proč Česká televize takovéto pěkné filmy neuvádí ve smysluplnějším čase. Chce li se člověk dívat na nejpěknější filmy, které televize nabízí, musí počítat s tím, že se společně s nimi vždycky překulí přes půlnoc. Neřkuli, že ve stejný čas na II. programu dávali další kvalitní klubový film.  Pěknou recenzi na film neleznete zde. recenze
Za sebe chválím vynikající muziku Ennia Morricona.Velice zajímavá se mi zdá myšlenka, kdy Gyuri na konci filmu odchází po osvobození budapešťskou ulicí kamsi k novému životu a říká: " dokonce i tam, vedle těch komínů, bylo v přestávkách mezi trýzněmi cosi, co se podobalo štěstí. Všichni se mě ptají jen na utrpení, na „hrůzy“: zatímco pro mě je snad právě tato zkušenost tou nejpodstatnější. Ano, o tom bych jim měl vyprávět příště, až se mě budou ptát. O štěstí v koncentračních táborech. Pokud se ovšem zeptají. A pokud na to já sám nezapomenu.“   
    Zdá se mi, že ve většině filmů a knih, které jsem o tomto tématu viděl a četl, se spíše všelijak interpretuje utrpení, zloba, příkoří, změna lidské psychiky. Nikde jsem se nesetkal s tím, že by se na prožité hrůzy  pohlíželo z hlediska osobního štěstí, které se stává celoživotní hodnotou, pokud ho v životě- i tom sebetruchlivějším, dokážeme rozpoznat, porozumět mu a nezapomenout ho. 
    V jedné ze scén,   je Gyuri  po osvobození koncentračního tábora jedním z amerických důstojníků  varován, aby se domů do Maďarska  nevracel. Odjeď do Švýcarska, na západ, začni nový život. Gyuri neuposlechne, válku jsme přece vyhráli, vracím se domů, k rodině, do rodného města. Nastává nové zklamání, nikdo jej kromě vlastních židovských soukmenovců nevítá, ba naopak, dveře jeho bývalého bytu jsou mu přibouchnuty před nosem. Začíná nová realita, realita Dity Saxové z knihy Arnošta Lustiga. Realita, o níž se málo mluví a mělo by se, totiž realita toho, že Ti, kteří přežili holocaust, byli nevítanými hosty, mezi vítězi, kteří již zabavili kdysi německý majetek, který byl Němci zabavený židovským rodinám. A Češi v tomhle nebyli jiní. Doporučuji podívat se na snímek 
HOLOCAUST III – ZA HRADBOU GHETT
Milan Maryška, Petr Jančárek / 2005
Film ukazuje poválečné osudy českých židů.

sobota 12. září 2009

Úhlava

Sjezd části Úhlavy z Milenců do Úborska

" A toužím po stružce, kde za nizoučkým houštím
se šťastně prohání pár dětských košilek,
jsem v duchu hošíkem a dřepě s nimi pouštím
lodičku z papíru, křehkou jak motýlek

A zalit tříští vln a jejich pyšných krajek
už nechci závodit s kupčíky z Bostonu, 
už nechci projíždět flotilou pestrých vlajek
a plavat před strašným pohledem pontonů.." 
                                                       A. Rimbaud
Vojtíkovi jsem slíbil, že na konci prázdnin pojedeme nějakou řeku, jelikož jsme to již nestihli, myslel jsem si, že slib splním tehdy, až spolu splujeme Střelu, jenže splutí Střely bylo odvoláno, prý práce v korytě, a tak jsme zvolili náhradní variantu. Využili jsme toho, že se upouštěla nýrská přehrada, konaly se zde vodácké závody. Se závodním číslem na prsou v životě nic absolvovat nechci, proto jsme se na závodníky jen podívali, prošli jsme všechny "náročnější", divácky atraktivní, úseky podél řeky. Počkali jsme na oficiální ukončení závodu a možnost volného splutí.
   Pominu li, že jsem omylem doma nechal redukci k nafouknutí lodě, kterou jsem si půjčil od vodáckých skautů z Plzně, nic zlého se nám na trati nestalo. Ze syna se stává fajn háček, kterému budu muset koupit větší pádlo. Dlouho jsme nikde na lodi nebyli, není tedy divu, že při prvním šumění vody se synek dožadoval vysazení, vše jsme ale obhlédli a kde to šlo, spustili jsme se dolů. Maminka s Markétkou nám dělaly doprovod a občas nás i vyfotily.
    Zdárně jsme spluli, naložili loď a tradá ještě vzhůru, Markétka chtěla jet také, ale bohužel voda již dotekla, tak zase při příštím vypouštění, případně po vydatném dešti.Inu, Markétka může litovat pozdě taseného koltu.
   Hrozné je srovnání přístupu nás k prostředí kolem sebe. O prázdninách jsme jeli několik dní podél Dunaje a popravdě řečeno tolik PET lahví a jiného odpadu, se kterým jsem se setkal při jednohodinovém plutí na cca 10 kilometrech řeky Úhlavy, jsem nepotkal během 12 dní při toku Dunaje. Vyslovuji tedy hypotézu
  • že větší řeky mají lepší samočistící efekt
  • že větší řeka odpad lépe skrývá
  • že odpad je lépe vidět z lodi než z kola
  • že prasáctví naší společnosti a našeho myšlení se projevuje všude kolem nás
Je li možno brát řeku jako symbol našeho života a naší společnosti, máme ještě co dohánět v meandrech naší nekultury a neslušnosti.

..a jak jsou na tom naše řeky s čistotou skutečně? ..klikni zde