Filip Ota: Cesta ke hřbitovu

Cesta ke hřbitovu

Osobní — TV program — Česká televize

Osobní — TV program — Česká televize: "– Odesláno pomocí lišty Google Toolbar"

KCMG

KCMG: "– Odesláno pomocí lišty Google Toolbar"

O rodičích a dětech- Vladimír Michálek

U Hitlerů v kuchyni

Divadlo v Dlouhé- odkaz na program hry
U Hitlerů v kuchyni
Arnošt Goldflam
Režie: Jan Borna

„Smějící se bestie“ Goldflam
 (Jana Machalická, Lidové noviny)
Případů, kdy lze bez uzardění napsat, že domácí autor napsal skvělou hru a režisér ji nastudoval s vynalézavostí a vtipem, je tak jeden dva za sezonu. Goldflamův text U Hitlerů v kuchyni v režii Jana Borny si ale tuhle charakteristiku plně zaslouží. Utahovat si z nácků je nesmrtelná zábava, které se lze oddávat kdykoliv. A navíc Goldflamův text jde ve stopách nejlepších tradic domácí satiry, ironie i perzifláže a vlastně i již zapomenutého umění apokryfu. Autor zkrátka dokazuje, že titul smějící se bestie Češi nedostali nadarmo a je i trochu děsivé, že humor na tuhle adresu je dnes i reakcí na dost konkrétní záležitosti. Hra sice již měla českou premiéru před dvěma lety v Hadivadle, a to za složitých podmínek, které nevěštily nic dobrého: sám autor tehdy vyslovil nesouhlas s nastudováním. Nyní se tedy text dočkal plné satisfakce, neboť Jan Borna jeho potenciál využil beze zbytku. 
Svých šest miniatur ze života Dolfíka, Evuš, pana Goebbelse a paní Goebbelsové, Himmlera, Göringa, ba dokonce Stalina Goldflam napsal s osvobozující lehkostí. Především ale přišel na báječný způsob přímo ďábelského zesměšnění. Vyšel z německého sklonu mít vše útulně a domácky srovnané, zkrátka gemütlich a do této měšťácké idylky, mezi krajkové dečky a bábovky vsadil známé masové vrahy. A ti se chovají podle přiděleného vzorce, aniž by se jejich zvrácená psýché jakkoli proměnila, což je jedinečný kontrast – za přízemními starostmi a neškodnou konverzací se skrývají choré mozky a krystalické zlo. Goldflamova parta ze třetí říše pronáší své scestné názory v přátelské konverzaci na lavičce, u bábovky, ve vůdcově Orlím hnízdě a nic se nemění, ani když se ocitnou v bunkru se spojenci za dveřmi. Eva Braunová i tam vaří domácí stravu a jde si po sousedsku vypůjčit cibuli k paní Goebbelsové a hned také společensky zakvoká – máte to tady tak útulné.
Všechno začíná – jak jinak – v Brně, kde se na nádraží zastaví mladý Hitler cestou na vídeňskou Akademii, kam se jde ucházet o přijetí. Goldflam obeznámen s Hitlerovým výrokem „má politická kariéra je jen náhražkou umělecké“ ve hře rozvíjí i téma, co by se stalo, kdyby zapšklí vídeňští profesoři tohoto uchazeče přece jenom přijali. Mladý Áda se ovšem na nádražní lavičce sejde s mladým Stalinem, který míří do Švýcarska. A tak si kluci hezky popovídají o svých plánech, jen tak mimoděk utěší uplakaného chlapečka, kterému se ztratil tatínek, nějakého Georga Taboriho...
Střihem se ocitáme v domácnosti Hitlerových, na stole bábovka od pekařů z SS, „ti vždycky umí vymyslet něco pěkného“. Eva si stěžuje, že ji Áda nikam nebere, třeba by mohl do Brzezinky, jistě tam jsou hezké břízky. Dialog, který vedou, je směšný svou nezáludností a zároveň ukrývá cosi přízračně děsivého, co občas vyrazí ven. Tak je tomu ostatně ve všech šesti epizodách. Hitler nakonec začne básnit, jak Evu oplodní mezi horskými velikány a celé to natočí Leni Riefenstahlová. V předposledním výjevu se sejde celá banda – Göring, Goebbels, Himmler a čekají na vůdce. Pošťuchují se jako malí kluci, závidí si uniformy, nakonec se i poperou, pak se dostaví Hitler a postaví je pěkně do latě. A začne realizovat svůj rafinovaný plán. Závěr ho zastihne v Jižní Americe, kde dožil jako spokojený stařík a úspěšný vyhledávaný malíř – maluje krajinky a indiány, ty má zvlášť rád, protože míšenci jsou tak zajímaví...
Jan Borna Golflamův sarkasmus svedl do jednotného stylového rámce. Jednak autora poslal na jeviště a nechal ho vtipně komentovat každou dějovou změnu, a pak ještě vymyslel operetní mezihry (výborná hudební dramaturgie), v nichž si starého opereťáka zahrál neodolatelný Vlastimil Zavřel (co mu chybělo na intonaci, vyvážil výrazem).
V tomto vaudevillově-kabaretním pojetí ještě víc vynikne to, co je v druhém, rafinovaně skrytém plánu hry. Další výborný nápad je defilé Hitlerů – vždy ho hraje někdo jiný. A každý z herců je originál: úvodní brněnský Hitler v podání Pavla Tesaře je mudrující a veledůležitý mladíček, parádní výstup je ovšem Hitler „s bábovkou“ Miroslava Hanuše. Je to ctihodný šosák a taťka v županu, který nemá rád řeči o sexu. Dílem ublížený, dílem uzurpátorský - Hanuš mu propůjčil dobrácky rozbředlou dikci, která ovšem bere za své, když začne šílet o tom, jak bude oplodňovat Evu.
Hitler na Orlím sídle, kterého hraje Jan Vondráček, je rázný i ufňukaný, děsivě se mu klepe ruka, kterou strká za záda a vejrá do údolí. Pak skoro plačtivě doráží na sekretářku, aby se smála jeho vtipům. I dámská část: Marie Turková jako Eva Braunová a Ivana Lokajová (Goebbelsová) předvádějí výborné študýrky, první je romantická duše, druhá rázná mamka od rodiny. Vrchol ovšem přichází, když mezi soukmenovce vtrhne malinký a vzteklý Hitler Magdaleny Zimové. Nejdřív všechny seřve, pak je vemlouvavě oblafne, aby je mohl zlikvidovat a vítězně se usadit na jejich mrtvolách. Režie finále vypointovala k naprosté dokonalosti: tučný a hloupě samolibý Göring (opět skvělý Miroslav Hanuš) má totiž novou bílou uniformu, v níž je narvaný jak prejt do jelita, a hysterickému Goebbelsovi se posmívá kvůli koňské noze i Lídě. Vychrtlý Himmler (Pavel Tesař) je zasmušile stranou. Všichni pak sborem zazpívají a zatančí šlágr Kluci z naší uličky z operety První valčík. Děj se v závěru vydává do nejdivočejších zátočin a tečka za celou eskapádou se příznačně odehraje za zvuků latinskoamerických rytmů...
Divadlo v Dlouhé má prostě od minulého pátku na repertoáru skutečný hit, který nabízí jasnou výpověď promixovanou hořkým humorem. Goldflamova a Bornova výmluvná kombinace hrůzné reality s banalitou a kýčovitostí patří k jednomu z nejúčinnějších zpracování daného tématu.
Goldflamův Hitler je taťkovským pacifistou
Divadlo v Dlouhé oslavilo osmdesátiny velkou operetou s přípitkem u Evy a Ády v kuchyni (Jiří P. Kříž, Právo)
Eva Braunová plete Ádíkovi svetr z ovčí vlny požehnané Tisem ze Slovenského štátu. Maličko fýrera eroticky provokuje, on se ale chystá učinit univerzálním dědicem svého vlčáka Blondyho. Pro stále se kočkující kamarády Göringa, Goebbelse a Himmlera připravuje lentilky z českých čokoládoven, na zkoušku s troškou cyankáli.
To všechno U Hitlerů v kuchyni namíchal Arnošt Goldflam do šesti černočerných anekdot. Po brněnském HaDivadle, olomouckém Moravském divadle a scénickém čtení v Divadle Kolowrat stal se tento Goldflamův ohňostroj – ve výkladu Jana Borny v žánru velké operety – hlavním chodem oslav osmdesátin Divadla v Dlouhé.
Stalo se 4. prosince, na den přesně poté, co v roce 1929 Písní pouště zahájila v Dlouhé ulici provoz Jeřábkova Velká opereta. Goldflam nakreslil ale U Hitlerů v kuchyni obrázek ještě z hlubší minulosti, z šerých časů výprodeje habsburského mocnářství.
Připomněl setkání pacifisty Hitlera se snílkem Stalinem na brněnském nádraží. První jede k přijímačkám na vídeňskou akademii, druhý do Švýcarska za revolučními zkušenostmi. Oba se podělí o krajíc s hrachovou kaší, Adolf byl přece vegetarián, má jen trochu strach, aby po té kaši u zkoušek moc neprděl. Politují chlapečka Taboriho, kterého otec zapomněl na perónu pod Špilberkem na vyjížďce z Budapešti do Prahy.
Fantazii Goldflama a Borny se klaním. Arnošt po smrti dramatika Georga Taboriho převzal štafetový kolík jeho sarkasmů a ironií, jimiž židovský autor naplňoval ústřední téma her dotýkajících se tak či onak holocaustu. Jan pro změnu oživil náhled do Hitlerova soukromí velkooperetním hávem (Vlastimil Zavřel, Hana Czivišová).
Každá crazy anekdota má svého Hitlera (Pavel Tesař, Miroslav Hanuš, Jan Vondráček, Čeněk Koliáš, Magdalena Zimová, Vlastimil Zavřel). Bornova myšlenka varovná: Hitlerové se mohou v nejrůznějších podobách a stupních pomatenosti zjevit v kterékoli části světa kdykoli před ním i po něm.
Uvěříme i poslání: Když rozdal Adolf svým mordkamarádům lentilky, sbalili s Evou kufry a frnkli do Ria. Hitler se stal znovu pacifistou, malířem latinskoamerických zátiší, taťkou chudých brazilských dětí a velkým propagátorem nové vlasti.
Dědice má i v Čechách a na Moravě, v domovině autora hry. Ještě nedávno viděli věci kolem nás oddaně zarudlýma očima, a dnes všechno kolem podle nich jemně a zázračně zmodralo. Z petřínské rozhledny dokonce celá planeta.
U Hitlerů v kuchyni je ale "bžunda"
(Marie Reslová, Hospodářské noviny)
Ve hře Arnošta Goldflama U Hitlerů v kuchyni voní bábovka i kouř z Osvětimi. V režii Jana Borny ji uvedlo pražské Divadlo v Dlouhé. V den sobotní premiéry se konaly také oslavy výročí osmdesátileté historie zdejší scény, která začala působením Velké operety. Možná i proto doprovázejí Goldflamovy groteskní "hitlerovské" skeče Offenbachovy či Straussovy operetní kuplety přivolávající ducha měšťanské zábavy i ukolébávající předválečnou atmosféru, z níž nakonec vyklíčil fašismus. Pod vedením Jana Borny vznikl na malované scéně Jaroslava Milfajta divný středoevropský kabaret prodchnutý makabrální banalitou jako rakvičky se šlehačkou. 
Začátek je slibný. Na lavičce v Brně na nádraží se sejde mladý Hitler, který míří do Vídně na výtvarnou akademii a čeká na vlakové spojení, s budoucím generalissimem Stalinem a rychle najdou společnou řeč. Z vášnivého zaujetí židovskou otázkou je vyruší kluk, který se ztratil a maminka mu ujela vlakem. Je to nějaký Georg Tabori, maďarský Žid a budoucí dramatik a režisér. 
Po tomhle divadelně stručném a vtipně mnohoznačném "úvodu do problematiky" by se krásně mohla v podobně absurdních epizodách rozvíjet osudová evropská témata až k metafyzickým souvislostem pronásledování Židů, jak je známe z Taboriho dramatických textů. Jenže autor dvě z postav už v další scéně navždy opustí. Zmizí maloměstské Brno se svou specifickou aurou, vytratí se i Stalin a Tabori. 
Jediným "hrdinou" inscenace zůstane Hitler interpretovaný v každé další scéně jiným hercem a dokonce herečkou, což režisérovi umožňuje postihnout různé polohy a podoby "hitlerovství", oné zvláštní směsice malosti, komplexů, sebestřednosti a vražedného vizionářského megalomanství. 
Potkáváme Hitlera (Miroslav Hanuš) v měšťanském salonu, kterak masakruje bábovku, když v extatickém vzepětí plánuje s Evou Braunovou (Marie Turková) početí potomka. Sledujeme Hitlera (Jan Vondráček) v kanceláři, když se zalyká nadšením z vlastních trapných vtipů. Vidíme vůdce (Čeněk Koliáš) v kuchyni berlínského krytu, když plánuje konečná řešení v koncentračních táborech, zatímco Eva Braunová shání u Goebbelsů cibuli, a maličkého Hitlera (Magdalena Zimová), který rozdává Göringovi a Goebbelsovi lentilky, aby si nacvičili otravu pro případ prohry... 
Autorovým úmyslem nejspíš bylo vůdce "snížit" do podoby cholerického a trochu úchylného měšťáka a tím se mu nejen vysmát, ale vlastně poukázat na jeho "obyčejnou" zrůdnost, kterou lze tak snadno přehlédnout. S tím kuchyňským vtipkováním to Arnošt Goldflam ale nějak přehnal. Místo obrazu nacistického vůdce povstalého z banality představil několik banálně satirických historek z Hitlerova života, které se vyčerpávají v povrchních vtipech o sexuální potenci, ve fanatických extázích a dětinsky hrůzných nápadech, z nichž se člověk spíš občas studem zapotí než aby ho pořádně zamrazilo. 
S půvabnou nadsázkou provází inscenací pár operetních pěvců - Vlastimil Zavřel a Hana Czivišová. Z Hitlerů jsou nejvíce zapamatovatelní ti, které Pavel Tesař nebo Magdalena Zimová představují naivně, jakoby viděné dětskýma očima. 
Muzikantsky nadanému souboru Divadla v Dlouhé sedí kabaretní forma jako ulitá, taky už má podobných inscenací za sebou pěknou řádku, takže zkušení herci fungují spolehlivě, nezkazí žádný výstup ani hudební číslo a v rámci možností připraví i pointu.

Tigerland- Tábor tygrů

Drama / Válečný
USA / Německo, 2000, 100 min
Režie: Joel Schumacher

Muž bez minulosti

Festival Divadlo Plzeň
DEJVICKÉ DIVADLO, PRAHA
Muž bez minulosti- odkaz Dejvické divadlo
Aki Kaurismäki
Režie: Miroslav Krobot

 " Podle mého názoru je samota jednou z nejhorších chorob dnešní doby, jakkoli se ji p okoušíme skrýt za bezpočet hraček, jamými jsou mobilní telefony, počítače nebo nové účesy. Myslím, že tady dokonce platí přímá úměra- čím více elektronických hraček a umělých stimulů, tím více jsme nakaženi samotou. Samota je mor nového tisíciletí."      Aki Kaurismäki

Tragikomický Muž bez minulosti má nezaměnitelnou "finskou" atmosféru, působí minimalisticky a navzdory úsměvným momentům a happy-endu dost tísnivě. O to větší výzvou mohlo být pro Krobota nové ztvárnění. V jeho interpretaci drama zmláceného a okradeného muže, který zapomene nejen vlastní jméno, ale také vše o svém dosavadním životě a útěchu najde až v seznámení s obětavou ženou pracující v Armádě spásy, vyznívá bláznivěji a veseleji.

Komika válcuje tragiku

Posun je zřetelný – tam, kde z filmového plátna čiší beznaděj, se české divadelní publikum docela často směje. Komika převálcovala tragiku, režisér obohatil předlohu o nám blízký humor, čímž dílo zásadně proměnil.

Nebál se zařadit vtípek založený na náhodně objevené finské vodce ve staré ušmudlané ledničce nebo třeba bizarní pohybově-taneční čísla. Herci se však nepitvoří a nepředvádějí laciné kousky.

Díky tomu snad i ta nejabsurdnější scénka podtrhuje originalitu inscenace, jakož i kostýmy, z nichž značná část vypadá jako z levného secondhandu, střídmá, avšak chytře vymyšlená výprava, která se dobře popasovala s množstvím interiérů a exteriérů. A své dělá i pozoruhodná hudba z pera Marka Doubravy, doplněná písněmi kapel Renegades nebo Beach Boys.

Vedle hereckých výkonů je muzika druhým důležitým tahounem představení, prolíná jednotlivé obrazy, nebo je dokonce úplně zastaví a na okamžik nechá rozeznít možný útržek paměti muže bez minulosti, který je od začátku prezentován jako hudební nadšenec.

Typově dobrý pes

Markku Peltola a Kati Outinenová, filmoví představitelé bezejmenného ztroskotance a jeho přítelkyně Irmy, jsou vskutku mimořádní herci. Napodobovat je by bylo hodně trapné. David Novotný a Tatiana Vilhelmová se o to naštěstí moc nepokoušejí, ačkoli právě ve způsobu, jakým spolu rozmlouvají, je cítit vědomou inspiraci Kaurismäkiho snímkem asi nejvíce.

Inscenátoři se také museli vyrovnat s množstvím epizodních postav. Na jevišti se objevuje nejen kompletní soubor, ale i několik dalších zaměstnanců, hostů a jeden živý, vcelku disciplinovaný a typově dobře obsazený pes. Své úlohy zvládli všichni na výbornou. Český Muž bez minulosti je jiný než jeho severský protějšek, jako samostatný umělecký počin však bezesporu obstojí.

IN:I Dnes

Je to trochu "jiné divadlo". V novince pražského Dejvického divadla Muž bez minulosti, vytvořené podle finského filmu Akiho Kaurismäkiho, přiměl režisér Miroslav Krobot své herce, aby odložili všechno, co si běžně představíme pod slovem herectví. Nenalíčené herečky a herci říkají své repliky "obyčejně", suše a skoro bez gesta. Pohled na ně nás ani v nejmenším neodvádí od vnímání toho nejdůležitějšího - že se navzájem slyší a komunikují spolu v tichu i zvláštním humoru. Jsou postavami i sebou samými. (…) Chvílemi forma představení připomíná muzikál, rozdávající jen tak zbůhdarma radost, chvílemi beckettovsky oproštěnou existenciální grotesku. Je to výjimečné divadlo 
Marie Reslová, Hospodářské noviny

 

Hanebný pancharti

Hanebný parchanti

Kdysi dávno v nacisty okupované Francii... sestavil poručík Aldo Raine (Brad Pitt) jednotku židovsko-amerických vojáků, jež měla Třetí říši setnout její pyšnou hlavu. Hlavním cílem nebylo nic menšího než naprostá destrukce wehrmachtu a Adolf Hitler plazící se jako šváb ve vlastních střevech. Mezitím Shosanna Dreyfusová (Mélanie Laurent), která byla v dětství svědkem popravy zbytku své rodiny rukou nacistického plukovníka Hanse Landy (Christoph Waltz), spřádá svůj vlastní plán pomsty. Rainova skupina se s pomocí herečky a tajné agentky Bridget von Hammersmarkové (Diane Kruger) vydává na misi, která, pokud bude mít úspěch, má stát Třetí říši všechny její vůdce. Osudy hlavních aktérů této hry se protnou pod markýzami jednoho biografu, kde Shosanna plánuje provést svůj plán...

Severní blata / Mýrin (2006) - Režie: Baltasar Kormákur - Hrají: Ingvar Eggert Sigurðsson, Björn Hlynur Haraldsson, Kristbjörg Kjeld - CSFD.cz

Geocaching

Nález 

Občas se stane, že to, co usilovně hledáme, nenalézáme, a nalézáme to, co by nás nenapadlo hledat. Když jsem se toulal o prázdninách po Vysočině, chtěl jsem vidět i břehy řeky Svratky, na nichž kvete rozrazil. Řeka protéká mezi vesničkami České Křižánky a Moravské Křižánky a tvoří mezi nimi poetickou plynoucí hranici v plynoucích dějinách Čech a Moravy. Vydrapal jsme se k místu, kde by měla být keš České Křižánky, N 49 ° 41,626 E 016 ° 04,622- vstoupil jsem do ohrady, došel jsem do hájku a v kamení hledal poklad. Nenašel jsem, zato jsem si nedaleko povšiml mrtvé jalovice, ležela tuhá, opuštěná svým stádem. Tak se pouť za keší stala detektivní hrou na hledání majitele krav. Podařilo se, majitele jsme na uhynulý kus dobytka upozornili a bez nálezu keše jsme mířili k dalším pěkným místům Vysočiny.

Zeman Miloš: Zpověď bývalého prognostika

• Krátce předtím jsem napsal do našeho fakultního časopisu Ekonom článek, v němž jsem tvrdil, že komunismus je vlastně druhem fašismu a že mezi oběma systémy neexistují  pro jejich totalitní charakter podstatné rozdíly.

• ...dějiny přece měly mnoho křižovatek, které se mohly vydat výrazně odlišným směrem. Například hlasování v americkém Kongresu o státním jazyku svého času málem skončilo ve prospěch němčiny, protože tehdy byli američtí osadníci obzvláště anglofobní a německých kolonistů tam bylo poměrně hodně.

• Václav Klaus:....Jakmile byl vystaven pokušení aplikovat svoji teorii v praxi, tak se podle mě dopustil dvou základních chyb. Za prvé považoval tuto teorii za jedinou přijatelnou ekonomickou teorii, což není pravda, a za druhé považoval ekonomické myšlení za jediný, nebo hlavní nástroj přístupu ke společenským problémům, což vede ke známému podceňování sociálních nebo ekologických aspektů.
• ...Čili myslím si, že je to člověk dvojí redukce. Za prvé redukce ekonomické teorie na monetarismus a za druhé života na uvažování v kategoriích nákladů a výnosů. A obojí redukce mi připadá zejména pro politika nebezpečná.

• ..vládu idiotů, jak bych charakterizoval komunistický režim, začínáme pomalu nahrazovat vládou lumpů. To znamená vládou lidí, kteří buď netečně přihlížejí k rozkrádání národního majetku, nebo dokonce z důvoduposílení svých osobních kont se na tomto rozkrádání aktivně účastní.
• přírodní bohatství plundrujeme jako komunisté
• Ke kterému období dějin byste jako znalec historie přirovnal dnešek?

...Proto bych daleko spíše než s Bílou horou srovnal tuto situaci s jakýmsi obdobím Divokého Západu. Jsou ostatně lidé, kteří říkají, že musíme projít obdobím Divokého Východu. A já tomu prostě nevěřím. Pokládám to za pohodlné a odmítám teoriiže každý velký majetek musí nutně pocházet ze zločinu. Vidím jako jedinou, dlouhodobě schůdnou cestou k bohatství právě to bohatství, které je vytvořeno prací. To nemusí být nutně práce fyzická, to může být práce duševní, ale musí to být práce.

• Nadávejme na sebe, nadávejme na svoji vlastní zbabělost, na to, v kolika našich městech a vesnicích v příhraničí visí cedule Zimmer frei, aniž by se pronajímatel obtěžoval českým překladem. Nadávejme na české prostitutky, které lezou německým řidičům do kabin kamiónů, ale nenadávejme na tyto řidiče, kteří pouze využívají příležitosti.

Zeman Miloš: Jak jsem se mýlil v politice

Miloš Zeman, Jak jsem se mýlil v politice, Ottovo nakladatelství, Praha 2005, ISBN 80-7360-260-1, 344 stran.


výpisky z knihy

Viewegh Michael: Andělé všedního dne

·      

Náhoda JE způsob, jakým Buh vykonává zázraky

21. století SE MI nelíbí. Ploché obrazovky pavlače. Treba 18. mi připadá stylově mnohem čistší.

Teprve diky předchozímu tichu pochopím, Jak Obrovský Hluk hodiny vydávají.

Ovdovět JE podobné edited cestovat sam. Ve Více lidech JE TO mnohem jednodušší, mene nápadné především zábavnější, ALE osamělý Cestovatele SE Zase Lepe soustředí, Vice si všímá, jeho zážitky jsou hlubší.

Štěstí předpokládá nevědomost.

Život neni problém, jenž JE treba vyřešit, ALE Tajemství, které v sobě Melo prožít.

V Mládí Jen málokdo tuší, nez Ze Život neni nic jiného nez loučení SE SE životem.

Nesnáším vycpané podprsenky, neni na nic jiného nez klamavá reklama. Zločinné spolčení malosti molitanu.

Pro ty, kteří přemýšlejí JE lidský Život Komedie, pro ty, kteří citi, JE TO tragédie.

Jednou si mu postěžovala Na bolesti hlavy celkovou vyčerpanost. "Tak si lehni vedle mě," pravil sarkasticky ukázal Na volné misto jsem Resetovat posteli.

Lide  pláčí nad strništěm budoucnosti nevidí plné stodoly minulostí.

Štěstí jedněch způsobuje zoufalství druhých.

o Kníže

Oficiální stránky autora

Aldous Huxley: Konec civilizace

Huxley, Aldous: Konec civilizace
výpisky z knihy
nejzajímavější kapitoly
info o knize
info o autorovi

Leonard Cohen- Květiny pro Hitlera

Všechno co je třeba vědět o Adolfu Eichmanovi

Barva očí.......................běžná

Barva vlasů..................běžná
Váha......................průměrná
Výška....................průměrná
Zvláštní znamení.........žádné
Počet prstů na rukou...deset
Počet prstů na nohou...deset
Inteligence............průměrná

A co jste čekali?
Pařáty?
Přerostlé řezáky?
Zelenou pěnu u huby?
Šílenství?

(překl. Miroslav Jindra)

Chvála alejím

Touláme se Vysočinou, jsem moc rád, že je tu kolem silnic hodně alejí. Podél silnice mezi obcemi Dobrá, Žižkovo Pole a Macourov jsme projeli asi jednu z nejpěknějších. Sice jsme sem přijeli hlavně podívat se na Žižkovu mohylu, ale o té psát nechci.
Budu psát o vítězství místních lidí, kteří tuto alej ubránili před jejím vykácením, které bylo navrženo v roce 2007. Nevím jakou hlavu pomazanou napadlo tuto alej s více jak 300 stromy vykácet, naštěstí se našly hlavy dubové, které tuto převážně lipovou alej uchránily.Díky iniciativě občanského sdružení Mezník byla tato alej zachráněna.
Prý je alej nebezpečná pro provoz vozidel. Ano, určitě jsou stromy u silnice nebezpečné pro rychle jedoucí vozidla, ale jde jen o úhel pohledu, mohou stromy za kolize s vozidly, nebo za kolize vozidel se stromy mohou řidiči?
Vždycky se rád dívám do krajiny, která je protkávána alejemi, které dodávají českým luhům charakteristický ráz. Fandím Arnice v jejím projektu Zachraňme stromy. Z jejich stránek použiji text, který uponá na funkci alejí v krajině:

Desatero nenahraditelných funkcí alejí

1.    Stromořadí utvářejí harmonický charakter české krajiny a její typický ráz.

2.    V létě alej chrání cestovatele před slunečním žárem. Ocení to pěší, cyklisté i  řidiči aut: stín brání oslnění sluncem a chrání povrch vozovky před přehřátím a následným vyjížděním kolejí do změklého povrchu nebo praskáním.

3.    V noci nebo za deště či mlhy usnadňuje stromořadí řidičům orientaci, ukazuje směr.

4.    Alej působí jako přírodní větrolam, zmírňuje boční vítr a omezuje víření prachu z polí.

5.    V zimě snižuje riziko tvoření sněhových jazyků.

6.    Stromy pohlcují jemný polétavý prach a další škodliviny produkované automobily.

7.    Průměrný strom spotřebuje za život na 24 milionů m³ oxidu uhličitého, skleníkového plynu způsobujícího změny klimatu
8.    Stromořadí omezuje hluk, který se ze silnic šíří k obytné zástavbě. Zejména pokud stromořadí doplňují keře, může být účinek významný.

9.    Stromořadí jsou po někdejším zničení remízů posledním zbytkem přírody mezi chemicky ošetřovanými monokulturními poli a asfaltovou vozovkou.

10.  Každý vzrostlý strom je domovem desítek nebo i stovek druhů rostlin a živočichů. Platí to zejména pro hmyz, ptáky a drobné živočichy.

Vzít pilu a během momentu pokácet strom umí každý destruktor,  pečovat o stromy a ostatně o cokoli dá vždy mnohem více práce, výsledek ale stojí za to, tvář krajiny zůstává krásná, ne zohyzděná nájezdy developerů a budovatelských lobby. 

Držím tedy palce všem hospodářům, kteří v krajině hospodaří a starají se o ni. Alej u Žižkova Pole

Něco o holubičích povahách
...a narovnání naší historické páteře. Jsem zvědav na reakce davu, jestli toto vysílání vůbec zaregistruje. Vyhnání a odsun a věci, které si za klobouček našich národních ctností určitě nedáme. Konečně na toto téma reagují média, doposud faktografie obíhala pouze v některé odborné literatuře, případně v pamětnických vzpomínkách.

Pouta

Bohužel film začal s půlhodinovým zpožděním, tudíž jsem večer nestihl projekci zapomenutých transportů. Zajímalio mě, jak to bude ve velkém sálke se zvukem, při projekci tohoto filmu jsem rozuměl krásně, tudíž otázka je, proč mnoho lidí nerozumělo včerejším Mužům v říji. Chvíli mi připadalo, že sleduji film o Vladimiru Putinovi, podobnost tváří k tomu vybízí, soudím, že i jiné podobnosti tomuto srovnání nahrávají. Film ve mně rezonuje a přemýšlím o tom svinství dob minulých i současných, kterého se lze tak špatně zbavovat.

Muži v říji

Viděl jsem některé zdařilé dokumenty režiséra Roberta Sedláčka, zajímalo mě, jak se vypořádal s hraným filmovým formátem. Kdybych to měl říci jednoduše, film mě vyjma několika scén téměř ničím nezaujal. Jednoduše bych na něj aplikoval slova pana Topolánka, když hovořil o českém národě ve smyslu :"knedlo, zelo, vepřo." K tomu samozřejmě pivo, které je ovšem ve filmu zastíněno slivovicí. Střet samců roubený vtipy. I žid se najde i gay.
To, co mi na projekci hodně vadilo, bylo špatné ozvučení, inu Velký sál zvládne hudbu a taneční křepčení všeho druhu, ale kinosál to není, minimálně prvních dvacet minut filmu jsem měl problém, abych v hluku rozeznával jednotlivá slova, paradoxně jsem si musel číst anglické titulky, které při této projekci k filmu byly přidány, ještě že tak. Krknout si a prdnout a těšit se na nové dokumentární filmy režiséra Sedláčka, těm tleskám. Na Muže v říji asi brzo zapomenu.

Trailer

Dlouho jsem v Pivoni nebyl, jsem rád, že se klášter postupně upravuje. Pamatuji si, jak ještě v dobách hluboké normalizace jsme byli v klášteře s kamarády, byl tam ohromný binec, který tam nadělali jézédácí, paradoxně jsme ale od nich dostali vynadáno my, živě si na ten rozhovor pamatuji. Stejně tak na obrazy rozstřílených fresek a jiné obrázky tehdejší nekultury ducha. Svět se mění, střecha je nová, dveře do kláštera zazděné, vnitřek kostela nepřístupný, na věž se již vylézt nedá a mrzí mě, že jsem ještě tehdy neměl digitální foťák, abych si mohl vyfotit první gotickou klenbu v Čechách. Socha B. Brauna je fuč, jen doufám, že ji někdo neukradl. Lidem z hnutí Aurelius moc fandím a držím jim palce, aby jejich práce nebyla sysifovská. Kdysi zde byla hospoda, v ní pečení pstruzi, harmonikář a velký obraz bývalé, nyní zničené slávy Pivoně. Později v dobách privatizačních pionýrů zde kdosi zřejmě "rejžoval" a byli zde umístěni jacísi nevychovatelní holomci z Německa. Nyní je zde zase hospoda, i když bez obrazu, ale také bez holomků, opominu li místní.

Výlet za keškami

Kráska a zvíře

Výlet Kladruby

Filmový festival Jeden svet
Navštívil jsem dva filmy, Tibet zpívá proto, že se o Tibet a věci s ním spojené zajímám již delší dobu, ale také jsem si myslel, že bude bavit i Markétku, která chodí do sboru. Kromě toho, že jsme měli lístek do jedenácté řady a v divadélku Jonáš je řad pouze 10, se nic extra nedělo, jen zpočátku před projekcí byl trochu zmatek a během projekce více než trochu nedýchatelno. Na mysl se mi vkrádaly verše: " ..dokud se zpívá, ještě se neumřelo." A asi tak je to s tím Tibetem také, čínský pop je úděsný, z tlampačů se linoucí zpěvy o velkém MAovi a Matce Číně musí Tibeťanům drásat nervy. Myslím si, že co se písní týká jsme na tom ale dosti podobně, naše lidové písničky se krčí někde v koutku a jsou válcovány hudebním megaprůmyslem. Rozdíl je v tom, že nikdo u nás zpívat lidové písničky nezakazuje.

Tibet zpívá                        

Tibet in Song
Ngawang Choephel / USA / 2009 / 82 min.

V létě roku 1995 se tibetský muzikolog Ngawang Choephel vydal do své vlasti, odkud jako dítě utekl s matkou do Indie. Vyzbrojen malou kamerou se pokusil zdokumentovat, v jaké míře se Tibeťanům v okupované zemi daří uchovávat si svou bohatou hudební tradici. S hrůzou zjišťuje, že ve Lhase zní z každého obchodu, baru nebo pouličního tlampače čínská pop-music a že většina mladých Tibeťanů jí dává přednost před tradičními tibetskými písněmi. Ty se mu podaří zaslechnout až na venkově. Během zaznamenávání lidových písní je ale zatčen, obviněn ze špionáže a odsouzen k osmnácti letům vězení. V práci na svém strhujícím a velmi osobním dokumentu plném unikátních archivních i současných záběrů z okupovaného Tibetu pokračuje Choephel po šesti a půl letech, kdy je po tlaku mezinárodních kampaní i americké vlády konečně propuštěn. Emocemi nabitý snímek zaznamenává i nepokoje ve Lhase z března 2008 a jejich brutální potlačení či výpovědi mladých Tibeťanek o mučení v čínských věznicích. Naplno odkrývá skutečnou podobu čínské okupační politiky v Tibetu. Na loňském festivalu v Sundance získal film Cenu poroty v kategorii dokumentů.

filmový trailer 



Na druhý film jsem šel, protože jsem byl zvědavý na vítěze a protože jsem v soutěži na facebooku vyhrál jeden lístek, měl jsem dnes odpoledne učiněné filmové hody.

Nepřátelé národa

Enemies of the People
Rob Lemkin, Thet Sambath / UK, Cambodia / 2009 / 94 min.

Už více než deset let tráví kambodž­ský novinář Thet Sambath volné víkendy prací na svém projektu v odlehlých vesnických provinciích. Výsledkem jeho mravenčí práce jsou desítky rozhovorů s lidmi, kteří se přímo podíleli na vraždění za vlády Rudých Khmerů. Jak a hlavně proč zde bylo během tak krátké doby brutálně pozabíjeno přes dva miliony lidí? Odpověď na tuto otázku se Thet Sambath snaží získat nejen od bývalých řadových vojáků slepě vykonávajících rozkazy svých nadřízených, ale hlavně od Nuona Chea, pravé ruky samotného Pol Pota. Roky trvalo, než se mu podařilo získat důvěru tohoto starého muže, který i dnes odmítá osobní odpovědnost za spáchané zločiny. K získání Cheovy důvěry přispěl i fakt, že mu Sambath zamlčel osud svého otce a bratra, které zabili Rudí Khmerové. Vedle výpovědí popisujících s mrazivou věcností detaily brutálního vraždění kambodžských civilistů se ve filmu, jež ve spolupráci s novinářem natočil britský dokumentarista Rob Lemkin, seznámíme i s řadou unikátních archivních záběrů a zajímavými informacemi o jednom z nejkrvavějších režimů v historii.

trailer filmu