Příběh Angely Kennedyové Lipské, ženy středních let, kterou právě opustil manžel a která se po desetiletích v roli manželky a matky začíná učit žít sama, sklízí úspěchy po celé Evropě a je jednoznačně nejúspěšnější komedií současné irské dramatičky Geraldiny Aron. Laskavá komedie věnovaná všem, kteří ne vlastní vinou zůstali sami. Eliška Balzerová sama na jevišti ve všech osmnácti rolích.Můj báječný rozvod je velice laskavá komedie, kterou irská autorka věnovala všem, kteří nikoli vlastní vinou zůstali sami. V podstatě jde o monodrama, v němž všechny postavy vytváří Eliška Balzerová. Když Geraldine Aron navštívila premiéru ve Viole, nešetřila na adresu české protagonistky slovy chvály. Výborný výkon Elišky Balzerové. Boj s Melounem a se sebou samou.

Friedrich Schiller- Marie Stuartovna

Marie Stuartovna

 Divadlo na Vinohradech

premiéra inscenace: 8.1.2010
Za poslední dobu asi nejhorší představení, které jsem viděl. Takový divný kočkopes, alespoň já jsem to představení tak vnímal. Ani Schiller ani Anglie, vůbec ne 16. století, to prosím neí výtka tomu, že zde nebyly použity dobové lulisy, ostatně scéna bylo asi to jediné, z čeho jsem byl vizuálně nadšen.
Příliš mnoho pohybu pro nic, kolik herců zde proběhlo, jen aby se proběhlo? Na straně jedné tragédie- konflikt královen, na straně druhé maškaráda a komediální harašení na úrovni Ein Kessel Buntes, trochu němčiny, trochu Anglie, trochu Francie, prostě neukočírovaný kočkopes, tím končím:)

V únoru 1805 Friedrich těžce onemocněl, léta trpěl neviléčitelným hnisavým zánětem pohrudnice. Přesto nepřestával pracovat: " Čím jsem, tím jsem se stal často až nepřirozeným vypětím sil. Hlavní věc je píle. Neboť ta nám poskytuje nejen prostředky k životu, ale i jeho jedinou cenu. Nic nedělat je pro mě jako smrt."  Po pár měsících, když se mu ulevilo, dodává: :"Kojím se nadějí, že budu ještě nějaký čas naživu, byl bych spokojen, kdybych se dožil padesáti let." 1. května r. 1805 dlouholetá bolest v prsou ustala, Scghiler jako lékař věděl, co to znamená. Jeho levá plíce se rozpadla. Pátého května musel znovu ulehnout. Devátého května se ještě podrobil lékařské proceduře, vykoupali ho v ledové vodě, aby zmírnili žár, a dali mu sklenkku šampaňského, aby se posílil. Pak mu podali petrolej. V pět hodin odpoledne Schiler ve věku 46 let zemřel.

U Hitlerů v kuchyni

Divadlo v Dlouhé- odkaz na program hry
U Hitlerů v kuchyni
Arnošt Goldflam
Režie: Jan Borna

„Smějící se bestie“ Goldflam
 (Jana Machalická, Lidové noviny)
Případů, kdy lze bez uzardění napsat, že domácí autor napsal skvělou hru a režisér ji nastudoval s vynalézavostí a vtipem, je tak jeden dva za sezonu. Goldflamův text U Hitlerů v kuchyni v režii Jana Borny si ale tuhle charakteristiku plně zaslouží. Utahovat si z nácků je nesmrtelná zábava, které se lze oddávat kdykoliv. A navíc Goldflamův text jde ve stopách nejlepších tradic domácí satiry, ironie i perzifláže a vlastně i již zapomenutého umění apokryfu. Autor zkrátka dokazuje, že titul smějící se bestie Češi nedostali nadarmo a je i trochu děsivé, že humor na tuhle adresu je dnes i reakcí na dost konkrétní záležitosti. Hra sice již měla českou premiéru před dvěma lety v Hadivadle, a to za složitých podmínek, které nevěštily nic dobrého: sám autor tehdy vyslovil nesouhlas s nastudováním. Nyní se tedy text dočkal plné satisfakce, neboť Jan Borna jeho potenciál využil beze zbytku. 
Svých šest miniatur ze života Dolfíka, Evuš, pana Goebbelse a paní Goebbelsové, Himmlera, Göringa, ba dokonce Stalina Goldflam napsal s osvobozující lehkostí. Především ale přišel na báječný způsob přímo ďábelského zesměšnění. Vyšel z německého sklonu mít vše útulně a domácky srovnané, zkrátka gemütlich a do této měšťácké idylky, mezi krajkové dečky a bábovky vsadil známé masové vrahy. A ti se chovají podle přiděleného vzorce, aniž by se jejich zvrácená psýché jakkoli proměnila, což je jedinečný kontrast – za přízemními starostmi a neškodnou konverzací se skrývají choré mozky a krystalické zlo. Goldflamova parta ze třetí říše pronáší své scestné názory v přátelské konverzaci na lavičce, u bábovky, ve vůdcově Orlím hnízdě a nic se nemění, ani když se ocitnou v bunkru se spojenci za dveřmi. Eva Braunová i tam vaří domácí stravu a jde si po sousedsku vypůjčit cibuli k paní Goebbelsové a hned také společensky zakvoká – máte to tady tak útulné.
Všechno začíná – jak jinak – v Brně, kde se na nádraží zastaví mladý Hitler cestou na vídeňskou Akademii, kam se jde ucházet o přijetí. Goldflam obeznámen s Hitlerovým výrokem „má politická kariéra je jen náhražkou umělecké“ ve hře rozvíjí i téma, co by se stalo, kdyby zapšklí vídeňští profesoři tohoto uchazeče přece jenom přijali. Mladý Áda se ovšem na nádražní lavičce sejde s mladým Stalinem, který míří do Švýcarska. A tak si kluci hezky popovídají o svých plánech, jen tak mimoděk utěší uplakaného chlapečka, kterému se ztratil tatínek, nějakého Georga Taboriho...
Střihem se ocitáme v domácnosti Hitlerových, na stole bábovka od pekařů z SS, „ti vždycky umí vymyslet něco pěkného“. Eva si stěžuje, že ji Áda nikam nebere, třeba by mohl do Brzezinky, jistě tam jsou hezké břízky. Dialog, který vedou, je směšný svou nezáludností a zároveň ukrývá cosi přízračně děsivého, co občas vyrazí ven. Tak je tomu ostatně ve všech šesti epizodách. Hitler nakonec začne básnit, jak Evu oplodní mezi horskými velikány a celé to natočí Leni Riefenstahlová. V předposledním výjevu se sejde celá banda – Göring, Goebbels, Himmler a čekají na vůdce. Pošťuchují se jako malí kluci, závidí si uniformy, nakonec se i poperou, pak se dostaví Hitler a postaví je pěkně do latě. A začne realizovat svůj rafinovaný plán. Závěr ho zastihne v Jižní Americe, kde dožil jako spokojený stařík a úspěšný vyhledávaný malíř – maluje krajinky a indiány, ty má zvlášť rád, protože míšenci jsou tak zajímaví...
Jan Borna Golflamův sarkasmus svedl do jednotného stylového rámce. Jednak autora poslal na jeviště a nechal ho vtipně komentovat každou dějovou změnu, a pak ještě vymyslel operetní mezihry (výborná hudební dramaturgie), v nichž si starého opereťáka zahrál neodolatelný Vlastimil Zavřel (co mu chybělo na intonaci, vyvážil výrazem).
V tomto vaudevillově-kabaretním pojetí ještě víc vynikne to, co je v druhém, rafinovaně skrytém plánu hry. Další výborný nápad je defilé Hitlerů – vždy ho hraje někdo jiný. A každý z herců je originál: úvodní brněnský Hitler v podání Pavla Tesaře je mudrující a veledůležitý mladíček, parádní výstup je ovšem Hitler „s bábovkou“ Miroslava Hanuše. Je to ctihodný šosák a taťka v županu, který nemá rád řeči o sexu. Dílem ublížený, dílem uzurpátorský - Hanuš mu propůjčil dobrácky rozbředlou dikci, která ovšem bere za své, když začne šílet o tom, jak bude oplodňovat Evu.
Hitler na Orlím sídle, kterého hraje Jan Vondráček, je rázný i ufňukaný, děsivě se mu klepe ruka, kterou strká za záda a vejrá do údolí. Pak skoro plačtivě doráží na sekretářku, aby se smála jeho vtipům. I dámská část: Marie Turková jako Eva Braunová a Ivana Lokajová (Goebbelsová) předvádějí výborné študýrky, první je romantická duše, druhá rázná mamka od rodiny. Vrchol ovšem přichází, když mezi soukmenovce vtrhne malinký a vzteklý Hitler Magdaleny Zimové. Nejdřív všechny seřve, pak je vemlouvavě oblafne, aby je mohl zlikvidovat a vítězně se usadit na jejich mrtvolách. Režie finále vypointovala k naprosté dokonalosti: tučný a hloupě samolibý Göring (opět skvělý Miroslav Hanuš) má totiž novou bílou uniformu, v níž je narvaný jak prejt do jelita, a hysterickému Goebbelsovi se posmívá kvůli koňské noze i Lídě. Vychrtlý Himmler (Pavel Tesař) je zasmušile stranou. Všichni pak sborem zazpívají a zatančí šlágr Kluci z naší uličky z operety První valčík. Děj se v závěru vydává do nejdivočejších zátočin a tečka za celou eskapádou se příznačně odehraje za zvuků latinskoamerických rytmů...
Divadlo v Dlouhé má prostě od minulého pátku na repertoáru skutečný hit, který nabízí jasnou výpověď promixovanou hořkým humorem. Goldflamova a Bornova výmluvná kombinace hrůzné reality s banalitou a kýčovitostí patří k jednomu z nejúčinnějších zpracování daného tématu.
Goldflamův Hitler je taťkovským pacifistou
Divadlo v Dlouhé oslavilo osmdesátiny velkou operetou s přípitkem u Evy a Ády v kuchyni (Jiří P. Kříž, Právo)
Eva Braunová plete Ádíkovi svetr z ovčí vlny požehnané Tisem ze Slovenského štátu. Maličko fýrera eroticky provokuje, on se ale chystá učinit univerzálním dědicem svého vlčáka Blondyho. Pro stále se kočkující kamarády Göringa, Goebbelse a Himmlera připravuje lentilky z českých čokoládoven, na zkoušku s troškou cyankáli.
To všechno U Hitlerů v kuchyni namíchal Arnošt Goldflam do šesti černočerných anekdot. Po brněnském HaDivadle, olomouckém Moravském divadle a scénickém čtení v Divadle Kolowrat stal se tento Goldflamův ohňostroj – ve výkladu Jana Borny v žánru velké operety – hlavním chodem oslav osmdesátin Divadla v Dlouhé.
Stalo se 4. prosince, na den přesně poté, co v roce 1929 Písní pouště zahájila v Dlouhé ulici provoz Jeřábkova Velká opereta. Goldflam nakreslil ale U Hitlerů v kuchyni obrázek ještě z hlubší minulosti, z šerých časů výprodeje habsburského mocnářství.
Připomněl setkání pacifisty Hitlera se snílkem Stalinem na brněnském nádraží. První jede k přijímačkám na vídeňskou akademii, druhý do Švýcarska za revolučními zkušenostmi. Oba se podělí o krajíc s hrachovou kaší, Adolf byl přece vegetarián, má jen trochu strach, aby po té kaši u zkoušek moc neprděl. Politují chlapečka Taboriho, kterého otec zapomněl na perónu pod Špilberkem na vyjížďce z Budapešti do Prahy.
Fantazii Goldflama a Borny se klaním. Arnošt po smrti dramatika Georga Taboriho převzal štafetový kolík jeho sarkasmů a ironií, jimiž židovský autor naplňoval ústřední téma her dotýkajících se tak či onak holocaustu. Jan pro změnu oživil náhled do Hitlerova soukromí velkooperetním hávem (Vlastimil Zavřel, Hana Czivišová).
Každá crazy anekdota má svého Hitlera (Pavel Tesař, Miroslav Hanuš, Jan Vondráček, Čeněk Koliáš, Magdalena Zimová, Vlastimil Zavřel). Bornova myšlenka varovná: Hitlerové se mohou v nejrůznějších podobách a stupních pomatenosti zjevit v kterékoli části světa kdykoli před ním i po něm.
Uvěříme i poslání: Když rozdal Adolf svým mordkamarádům lentilky, sbalili s Evou kufry a frnkli do Ria. Hitler se stal znovu pacifistou, malířem latinskoamerických zátiší, taťkou chudých brazilských dětí a velkým propagátorem nové vlasti.
Dědice má i v Čechách a na Moravě, v domovině autora hry. Ještě nedávno viděli věci kolem nás oddaně zarudlýma očima, a dnes všechno kolem podle nich jemně a zázračně zmodralo. Z petřínské rozhledny dokonce celá planeta.
U Hitlerů v kuchyni je ale "bžunda"
(Marie Reslová, Hospodářské noviny)
Ve hře Arnošta Goldflama U Hitlerů v kuchyni voní bábovka i kouř z Osvětimi. V režii Jana Borny ji uvedlo pražské Divadlo v Dlouhé. V den sobotní premiéry se konaly také oslavy výročí osmdesátileté historie zdejší scény, která začala působením Velké operety. Možná i proto doprovázejí Goldflamovy groteskní "hitlerovské" skeče Offenbachovy či Straussovy operetní kuplety přivolávající ducha měšťanské zábavy i ukolébávající předválečnou atmosféru, z níž nakonec vyklíčil fašismus. Pod vedením Jana Borny vznikl na malované scéně Jaroslava Milfajta divný středoevropský kabaret prodchnutý makabrální banalitou jako rakvičky se šlehačkou. 
Začátek je slibný. Na lavičce v Brně na nádraží se sejde mladý Hitler, který míří do Vídně na výtvarnou akademii a čeká na vlakové spojení, s budoucím generalissimem Stalinem a rychle najdou společnou řeč. Z vášnivého zaujetí židovskou otázkou je vyruší kluk, který se ztratil a maminka mu ujela vlakem. Je to nějaký Georg Tabori, maďarský Žid a budoucí dramatik a režisér. 
Po tomhle divadelně stručném a vtipně mnohoznačném "úvodu do problematiky" by se krásně mohla v podobně absurdních epizodách rozvíjet osudová evropská témata až k metafyzickým souvislostem pronásledování Židů, jak je známe z Taboriho dramatických textů. Jenže autor dvě z postav už v další scéně navždy opustí. Zmizí maloměstské Brno se svou specifickou aurou, vytratí se i Stalin a Tabori. 
Jediným "hrdinou" inscenace zůstane Hitler interpretovaný v každé další scéně jiným hercem a dokonce herečkou, což režisérovi umožňuje postihnout různé polohy a podoby "hitlerovství", oné zvláštní směsice malosti, komplexů, sebestřednosti a vražedného vizionářského megalomanství. 
Potkáváme Hitlera (Miroslav Hanuš) v měšťanském salonu, kterak masakruje bábovku, když v extatickém vzepětí plánuje s Evou Braunovou (Marie Turková) početí potomka. Sledujeme Hitlera (Jan Vondráček) v kanceláři, když se zalyká nadšením z vlastních trapných vtipů. Vidíme vůdce (Čeněk Koliáš) v kuchyni berlínského krytu, když plánuje konečná řešení v koncentračních táborech, zatímco Eva Braunová shání u Goebbelsů cibuli, a maličkého Hitlera (Magdalena Zimová), který rozdává Göringovi a Goebbelsovi lentilky, aby si nacvičili otravu pro případ prohry... 
Autorovým úmyslem nejspíš bylo vůdce "snížit" do podoby cholerického a trochu úchylného měšťáka a tím se mu nejen vysmát, ale vlastně poukázat na jeho "obyčejnou" zrůdnost, kterou lze tak snadno přehlédnout. S tím kuchyňským vtipkováním to Arnošt Goldflam ale nějak přehnal. Místo obrazu nacistického vůdce povstalého z banality představil několik banálně satirických historek z Hitlerova života, které se vyčerpávají v povrchních vtipech o sexuální potenci, ve fanatických extázích a dětinsky hrůzných nápadech, z nichž se člověk spíš občas studem zapotí než aby ho pořádně zamrazilo. 
S půvabnou nadsázkou provází inscenací pár operetních pěvců - Vlastimil Zavřel a Hana Czivišová. Z Hitlerů jsou nejvíce zapamatovatelní ti, které Pavel Tesař nebo Magdalena Zimová představují naivně, jakoby viděné dětskýma očima. 
Muzikantsky nadanému souboru Divadla v Dlouhé sedí kabaretní forma jako ulitá, taky už má podobných inscenací za sebou pěknou řádku, takže zkušení herci fungují spolehlivě, nezkazí žádný výstup ani hudební číslo a v rámci možností připraví i pointu.

Muž bez minulosti

Festival Divadlo Plzeň
DEJVICKÉ DIVADLO, PRAHA
Muž bez minulosti- odkaz Dejvické divadlo
Aki Kaurismäki
Režie: Miroslav Krobot

 " Podle mého názoru je samota jednou z nejhorších chorob dnešní doby, jakkoli se ji p okoušíme skrýt za bezpočet hraček, jamými jsou mobilní telefony, počítače nebo nové účesy. Myslím, že tady dokonce platí přímá úměra- čím více elektronických hraček a umělých stimulů, tím více jsme nakaženi samotou. Samota je mor nového tisíciletí."      Aki Kaurismäki

Tragikomický Muž bez minulosti má nezaměnitelnou "finskou" atmosféru, působí minimalisticky a navzdory úsměvným momentům a happy-endu dost tísnivě. O to větší výzvou mohlo být pro Krobota nové ztvárnění. V jeho interpretaci drama zmláceného a okradeného muže, který zapomene nejen vlastní jméno, ale také vše o svém dosavadním životě a útěchu najde až v seznámení s obětavou ženou pracující v Armádě spásy, vyznívá bláznivěji a veseleji.

Komika válcuje tragiku

Posun je zřetelný – tam, kde z filmového plátna čiší beznaděj, se české divadelní publikum docela často směje. Komika převálcovala tragiku, režisér obohatil předlohu o nám blízký humor, čímž dílo zásadně proměnil.

Nebál se zařadit vtípek založený na náhodně objevené finské vodce ve staré ušmudlané ledničce nebo třeba bizarní pohybově-taneční čísla. Herci se však nepitvoří a nepředvádějí laciné kousky.

Díky tomu snad i ta nejabsurdnější scénka podtrhuje originalitu inscenace, jakož i kostýmy, z nichž značná část vypadá jako z levného secondhandu, střídmá, avšak chytře vymyšlená výprava, která se dobře popasovala s množstvím interiérů a exteriérů. A své dělá i pozoruhodná hudba z pera Marka Doubravy, doplněná písněmi kapel Renegades nebo Beach Boys.

Vedle hereckých výkonů je muzika druhým důležitým tahounem představení, prolíná jednotlivé obrazy, nebo je dokonce úplně zastaví a na okamžik nechá rozeznít možný útržek paměti muže bez minulosti, který je od začátku prezentován jako hudební nadšenec.

Typově dobrý pes

Markku Peltola a Kati Outinenová, filmoví představitelé bezejmenného ztroskotance a jeho přítelkyně Irmy, jsou vskutku mimořádní herci. Napodobovat je by bylo hodně trapné. David Novotný a Tatiana Vilhelmová se o to naštěstí moc nepokoušejí, ačkoli právě ve způsobu, jakým spolu rozmlouvají, je cítit vědomou inspiraci Kaurismäkiho snímkem asi nejvíce.

Inscenátoři se také museli vyrovnat s množstvím epizodních postav. Na jevišti se objevuje nejen kompletní soubor, ale i několik dalších zaměstnanců, hostů a jeden živý, vcelku disciplinovaný a typově dobře obsazený pes. Své úlohy zvládli všichni na výbornou. Český Muž bez minulosti je jiný než jeho severský protějšek, jako samostatný umělecký počin však bezesporu obstojí.

IN:I Dnes

Je to trochu "jiné divadlo". V novince pražského Dejvického divadla Muž bez minulosti, vytvořené podle finského filmu Akiho Kaurismäkiho, přiměl režisér Miroslav Krobot své herce, aby odložili všechno, co si běžně představíme pod slovem herectví. Nenalíčené herečky a herci říkají své repliky "obyčejně", suše a skoro bez gesta. Pohled na ně nás ani v nejmenším neodvádí od vnímání toho nejdůležitějšího - že se navzájem slyší a komunikují spolu v tichu i zvláštním humoru. Jsou postavami i sebou samými. (…) Chvílemi forma představení připomíná muzikál, rozdávající jen tak zbůhdarma radost, chvílemi beckettovsky oproštěnou existenciální grotesku. Je to výjimečné divadlo 
Marie Reslová, Hospodářské noviny

 

Kráska a zvíře

Monty Python’s SPAMALOT

Až budu mít čas doplním.

W. Shakespeare- Zkrocení zlé ženy

Jde o ranou, možná úplně první Shakespearovu komedii, jejíž inspirace sahá až k antickým pramenům, ale i dobovým pseudonávodům, jak krotit panny a dívky. 
Hra je přitažlivým i podivuhodným příběhem o hledání a objevování důvěry a odevzdanosti v lásce mezi mužem a ženou – jakkoli jejich nalezení předcházejí drsné střety a nelítostné souboje rafinovaného, dravého mužství se sebevědomou ženskostí. Zchudlý šlechtic Petruccio a Kateřina, enfant terrible z významné rodiny, uzavřou – za škodolibého i úlevného přitakávání přátel a příbuzných – manželství. Petruccio tak vsadil všechny karty na to, že nezkrotnou dívku promění v oddanou, milující ženu. Aby to dokázal a Kateřinu získal, musí sám mnohé nabídnout. V tomto příběhu s dobrým koncem nechybí drsná komika ani vtip – zvláště ve scénách „krocení“ natolik ostrý a divoký, že tuto hru srovnal jeden význačný teatrolog dokonce se štvanicí na medvěda, na niž se v Shakespearově době chodilo přímo do divadla.

Hrají: Andrea Černá, Martin Stránský, Klára Kovaříková, Jan Maléř

Recenze
Plzeňské recenze

LUCERNA- ALOIS JIRÁSEK
DIVADLO J. K. TYLA PLZEŇ

Tak jsem setěšil na představení Havlovy hry Odcházení, ale nedočkal jsem se, zlomená noha pozměnila repertoár , a proto asi zdálo se dnes divadlo takové poloprázdné. Jiráskova Lucerna nebyla špatná, líbila se mi moderní scénografie, ocenil jsem nasvěcovací efekty, je fajn, že Jirásek stále má co nabídnout, vlastenecký patos byl potlačen a do popředí se tak dostaly spíše hrdý vzdor svobodného člověka, věrnost místu a tradicím, i zelení by si přišli na své. Ochota bránit několikaset letou lípu pro její krásu a příběhy, které se ukrývají v její koruně, je aktuální, zvláště v době posedlé touhou kácet a betonovat. Právě nadčasová, časem nepomíjející témata umožňují hře dávat nový náboj a inspiraci divákům, jakkoli klasika klasika, není to mrtvý kus.
Recenze

James Blond: Agent 007 má v Divadle Alfa ostře řezané rysy. Je dřevěný